Feraty Rakousko (Raxalpe, Hohewand) 2.9.-6.9.2012
Konečně nějaké pořádné feraty. Jen pár kilometrů za hranicemi je v Rakousku známé pohoří Raxalpe a Hohewand. Když už jsme si koupili to vybavení na feraty, tak jsme chtěli pár hezkých výstupů vyzkoušet. Gábuš zůstala s Danielkem v Lúžnej, takže jsme měli s Viktorem volnou ruku k výběru ferat všech obtížností. Nenáročné ubytko s jídlem je v chatě Weichtalhaus nebo v kempu pod stanem v Kaiserbrunnu. My jsme si vybrali chatu. Dopředu jsme si zarezervovali ubytko od neděle na pět dní. Majitel nás tam nechal, i když měl od pondělí do středy zavřeno. Na chatě jsme byli úplně sami. Za pět dní si řekl pouze o 49 eur, včetně dvou snídaní.
První den jsme naplánovali nenáročné lezení, protože to bylo Viktorovo první seznámení s feratami. Údolím Groses Hollental jsme vystoupali až nakonec k feratě Gaislochsteig. Krásná, lehká, ale bohužel krátká feratka. I tak doporučuji. Poté jsme přetraverzovali feratou Gustav Jahn Steig na feratu Alpenvereinssteig. Pro rozlezení ideální kombinace, kterou jsme se dostali až na náhorní plošinu Raxalpe. Kolem Otto hausu turistickou stezkou Torlweg jsme se dostali po asi 400 metrech k cvičné feratě Kronich – Eisenweg. Ta už byla trošku obtížnější i když je hodnocena stejně jako Gustav Jahn Steig, byla o dost obtížnější. Vylezli jsme si ji hned třikrát. Zpátky dolů po AV Steig, která je známá svými dlouhými žebříky. Tento den jsme tedy dali 4 feraty.
Druhý den jsme chtěli ještě jednou přejít údolí Groses Hollental po dalších dvou lehčích feratách Hoyossteig a Teufelsbadstube, ale minulý den jsem si rozdráždil koleno natolik, že jsem si chtěl dát odpočinkový den. Viktor šel samostatně údolím Weichtalklamm na nejvyšší horu Schneebergu. Já jsem si skočil do lékárny pro mastičku a šel jsem stejným směrem jako Viktor o hodinu později. Údolí Weichtalklamm je krásná soutěska, jen pár metrů široká s padesáti metrovými stěnami kolem. Jištění není třeba, je to běžný turistický chodník. Viktor si nevzal mapu a držel se mé rady jít pořád po červené. Tato rada se později ukázala být značně nepravdivá. Po 14 hoďkách nepřetržité chůze pouze s jednou přestávkou se Viktor konečně objevil uprostřed noci zpátky na chatě. Doteď se marně snažím zjistit kolik mohl za ten den ujít, ale odhadujeme to na minimálně 40 km. V noci pouze s čelovkou po žebřících a řetězech soutěskou si nedovedu představit. Ale Viktor se nakonec nahoru na Schneeberg dostal.
Třetí den nás čekala lahůdka v podobě Hans von Haidsteig. Nejhezčí a nejchozenější ferata oblasti Raxalpe. Škoda, že přístup k ní zabere do kopce 1,5hod. Samotné lezení po stěně Preiner Wand (1783m) vystačí na další 1,5hod., ale to si člověk užívá krásné lezení. V sezoně tady musí být asi dost lidí, ale tím, že jsme si vybrali zářijový termín, tak jsme ve stěně potkali asi jen 5 lidí. Ferata je to opravdu nádherná. Obtížnost C-D se mi zdá trochu nadnesená. Všude jsou stupy a žádné vyložené obtížné místo jsem nezaznamenal. Určitě vhodné i pro začátečníky. Dolů jsme sešli po turistické trase Gobi-Kuhn-Steig. Je možno sejít kratším Malersteig nebo Preinerwandsteig.
Čtvrtý den už nebylo v Raxalpe nic obtížnějšího k lezení. Určitě je tam spousta dalších hezkých ferat nižší obtížnosti, ale my jsme si chtěli vyzkoušet kam až můžem s obtížností zajít. Přesunuli jsme se tedy do oblastí Hohewand, což je asi 40 minut jízdy z Raxalpe. Pro začátek jsme vyzkoušeli krátkou Wahringersteig. Kolmá krátká stěna s výhledem na hrad. Jednou nahoru a dolů a potom abychom si trochu vyzkoušeli vyšší obtížnosti, jednou nahoru a dolů bez použití umělých stupů. Je to dobrej test. Myslím, že pokud někdo vyleze Wahringersteig pouze za použití skály a ocelového lana bez použití kramlí, tak není problém vylézt mnohem obtížnější HTL Steig nebo dokonce Blutspur obtížnosti E. Posílení myšlenkou, že jsme zvládli to, co se nám zprvu zdálo nemožné, jsme mimo plán vyrazili rovnou na HTL Steig. Trochu jsme ho hledali, protože není označen žádnou cedulkou. Ale je to asi jediná výstupová zajištěná cesta pod vyhlídkou, takže se není možné splést. Vyšší obtížnost D-E je znát hned na začátku, kde je dost vysilující místo. Další exponované místo je prý někde na konci. Prvních pár desítek metrů je kolmých a moc míst na odpočinek není. Ale lezení parádní, člověk si tady už opravdu zamaká. Nahoře jsme byli asi za 1,5hod. Posilnili jsme se v nedaleké chatě na náhorní plošině a vydali se dolů turistickou stezkou Vollerin. Po asi 200 metrech byla nápadná neznačená odbočka. Zkusili jsme ji a za chvíli jsme už poznali podle skvrn na skále známou, nejtěžší feratu pohoři Hohewand Blutspur. Když už jsme byli u ní, tak jsme se navlékli zpátky do postrojů, protože nevypadala nijak hrozně. Člověk pochopí až úplně pod nástupem, když zjistí, že pár prvních metrů se musí nahoru drápat v převisu. Po vylezení, mi ale rozdíl mezi HTL Steig a Blutspur nepřipadal nijak velký. Blustpur je hlavně o dost kratší. Pouze 35 výškových metrů oproti 210. Další hezké a těžké feraty v této oblasti jsou Steirespur a hlavně Wildenauersteig. Ty už jsme nestihli.
Pátý den začalo pršet. Doteď jsme měli krásné počasí. Takže jsme výlet zakončili prohlídkou soutěsky Steinwandklamm. Je zde prý i hezká feratka Rudolf Decker Steig, která vede nejdříve po 13 metrů dlouhém kolmém žebříku a poté několika jeskyněmi. Pořád ale pršelo a bylo dost mokro, tak jsme si to nechali na příště.
Celkově krásná dovolená. Parádní počasí, parádní lezení. Příští rok už jsme se předběžně domlouvali buď na Dolomity nebo oblast Totes Gebirge a Dachstein.
